Švédské Skoter Museum
Už je tomu pár let, kdy jsem při jedné letní cestě severním Švédskem, přibližně v polovině cesty ze Storumanu do Tärnaby, náhle u silnice zahlédl nepřehlédnutelný poutač s odkazem na muzeum sněžných skůtrů. Vydal jsem se podle šipky do přibližně 6 km vzdálené vesničky Umnäs.
V malé a téměř zapomenuté vísce mezi lesy a pláněmi, mne další šipka nasměroval k Muzeu sněžných skútrů. Pro našince věc vskutku nevídaná. Zde v této zimou a dlouhými nocemi zapomenutém kraji, kde je od září do května široko daleko jenom sníh, ryzí skutečnost.
Směrovky mne navedli na nádvoří krásně udržovaného statku připomínajícího ranč na americkém jihu ale se severskými dřevěnými budovami. Vedle obytných budov, zde byl i hotel, restaurace, sauna a samozřejmě i ono hledané muzeum. Vše ale bylo zavřené. V poslední beznaději, že jsem sem jel nadarmo, jsem zabušil na dveře obytné budovy, odkud se ozýval jakýsi šramot. Otevřel mi asi sedmdesátiletý statný horal a lámanou angličtinou nám vysvětloval, že je zavřeno a že jejich turistická sezóna je zde právě jen v období zimy. Nakonec se ale rozpovídal, že zde také již mnoho desetiletí provozuje stále velmi prosperující půjčovnu sněžných skútrů a školu jejich ovládání. Právě z této půjčovny postupně vyřazované stroje byly prvními exponáty jejich muzea. Nakonec přiznal, že jeho muzeum sněžných skútrů je volně přístupné po celý rok i pro takové nahodilé letní turisty, jakými jsem byl právě já. Vrazil mi do ruky veliký klíč, ukázal rukou, která je ta správná budova a přibouchl dveře. Snad aby mu zbytečně neutíkalo teplo od rodinného krbu.
Sám jsem si tedy muzeum odemkl i rozsvítil vstupní chodbu. Za dveřmi byla malá plechová pokladnička, která návštěvníky v pěti jazycích žádala o vhození 40 švédských korun, jako dobrovolný příspěvek na provoz muzea. Ačkoli moje peněženka silně krvácela, tak se to nedalo odmítnout. Taková důvěra přímo omračovala. Celé muzeum bylo najednou jen „moje“. Žádné kamery, žádný hlídač nebo pozorný průvodce. Být to u nás, tak do půl roku jim zbudou jen holé stěny, ale tady se prostě nekrade !!!
Samotné muzeum je rozloženo po celém přízemí budovy. V několika dříve pravděpodobně obytných místnostech je dnes naskládáno nebo rozvěšeno několik desítek sněžných skútrů různých značek i stáří. Jsou tu k vidění různé modely domácí Husgvarny, všemožné japonské stroje firmy Yamaha, ale také pro nás absolutně neznámé značky, jako Ski-Doo, Larven, Sno, Flinta, Vinaude, Panther nebo Skee. Trochu domova mi připomněly i u nás prodávané ruské skútry značky Buran. Mezi desítkami vzájemně si podobných strojů mne ale zaujal jeden červeně lakovaný americký skútr značky SNO. Ten byl podle přiložených materiálů, světe div se, v roce 1968 „oblečen“ známým automobilovým italským studiem Ghia.
Co se již nevešlo do budovy a mohlo by to třeba ještě někdy vyjet, bylo „zaparkováno“ v nedalekém stanu, ke kterému také pasoval zapůjčený klíč. Prohlídka pro nás značně netradičního muzea byla rozhodně zajímavým zpestřením a jsem přesvědčen, že do podobného muzea se zase jen tak brzy nepodívám. O žádném jiném takovém muzeu totiž nevím.
